Snad mi prominete malou odbočku od jídla, která ale myslím ledacos vysvětlí. Minulý rok pro mě byl krásný, úspěšný, ale taky obrovsky náročný. Je to rok, ve kterém se toho spoustu změnilo - naštěstí jen v dobrém.
Začalo to hned na začátku roku, kdy jsme se přestěhovali. Já stěhování mám vlastně ráda, vždycky jsem ho měla spojené s něčím novým a krásným. Nic to ale nemění na tom, že se mi vždycky na pár měsíců život promění v naprostý chaos. Neustále něco hledám, věci dostávají nová místa a musíte si zvyknout na nový prostor, se kterým se sžíváte. Zároveň to bylo první stěhování do bytu, který jsme si z velké části upravili podle sebe. Pár měsíců jsme řešili jen dlaždičky, podlahy, zásuvky, ... A už teď víme, že jsme některé věci možná mohli udělat jinak. Ale to je život. Každopádně to znamenalo i vybudovat novou kuchyň, v pořadí druhou. Zase úplně jinou než tu první. Ale o tom zase jindy.
Hned potom, co jsme se doma trochu usídlili, vybalili si většinu věcí a začali si zvykat, pustili jsme se do příprav svatby. Já jsem se na tu chvíli vždycky moc těšila. Nakonec jsme to zvládli s velkou pomocí našich nejbližších, bez svatební agentury nebo zázemí hotelu. U mých rodičů na zahradě a ve stodole. O tom jsem ale psala už
tady. Upřímně řečeno, byla to makačka, ale nic, co by se nedalo zvládnout. Sebralo nám to spoustu času, ale myslím, že ve finále jsme si to všechno o moc víc užili, protože jsme věděli, kolik úsilí za tím bylo. To bylo v srpnu, potom jsem si na měsíc oddechla, podnikli jsme cestu po Portugalsku, kde jsem načerpala síly, o kterých jsem věděla, že je budu na podzim hodně potřebovat.
A hned potom, co jsme se vrátili, jsem hodně pracovala, abych mohla na celé dva měsíce být doma. Doma, zavřená nad knihami. Čekala mě totiž advokátní zkouška. Abyste tomu rozuměli, já jsem vyšla ze školy s titulem Mgr. Ostatně jako všichni právníci. Dva roky potom jsem se rozhodla složit další zkoušku a získat titul JUDr. To jsem dělala při práci, nebylo to nic, o čem bych řekla, že to byla brnkačka. Ale pokud mám být upřímná, s advokátní zkoušku se to nedá ani v nejmenším srovnat. Advokátní zkouška je zkouška, kterou musíte složit, pokud chcete být advokát. Skládá se z pěti okruhů práva a zjednodušeně jde říct, že je to vlastně téměř všechno existující právo - až na nějaké úzce specializované výjimky. Abych to ale zkrátila, strávila jsem osm týdnů doma, učila se od rána do večera. Bylo to pro mě obrovsky těžké období. Já totiž nejsem ten typ člověka, který zkoušky bere s lehkostí. Jsem přeborník na to vystresovat samu sebe do monstrózních rozměrů. Asi úplně nejtěžší na tom, všem bylo, že jsem nemohla trávit volný čas s lidmi, které mám ráda. Potom přišel den D, naštěstí, protože poslední dny už jsem měla pocit, že jedu jen ze setrvačnosti, hlavu mám nacpanou k prasknutí, špatně jsem spala, nežila jsem ničím jiným. A hodně podobné to bylo u lidí kolem mě, chodili okolo mě ohleduplně po špičkách, byli mi podporou, když jsem to potřebovala a všichni si přáli, ať už je to za mnou. Marek mě přesvědčil, ať s ním letím na tři dny do Itálie. Pořád jsem nevěděla, jestli je to dobrý nápad. Jsem tak nerozhodná, že jsem si nakonec opravdu a poprvé v životě hodila korunou. A jela. A bylo to neuvěřitelný a myslím, že je to jeden z důvodů, proč jsem to nakonec celé přečkala.
A pak se to najednou stalo. Chvíle, na kterou se připravujete dva měsíce, najednou sedíte před pěti odborníky - bývalým soudcem Nejvyššího soudu, soudcem Městského soudu, který píše komentáře k zákonům a dalšími třemi advokáty, kteří celý život dělají právo. Citíla jsem se jakože opravdu nic před nimi nemůžu skrýt, jako malé dítě, o kterém všichni ví, co má za lubem. Všechno to učení se nakonec vyplatilo, prošla jsem, dokonce s jakýmsi advokátním vyznamenáním. Kdyby mi to někdo řekl hned na začátku, neuvěřila bych tomu. Byla jsem šíleně šťastná a vlastně ještě teď jsem.
Na konci roku nás čekal výlet na Dobčické rybníčky, na které jsme čekali přesně rok, potom už jen Vánoce a Nový rok. A to všechno jsem si užila tentokrát mnohem víc než jiné roky. Asi proto, že jsem byla vděčná za každý volný den, který jsem mohla strávit po svém bez povinnosti učit se.
I tenhle rok byl o krásných spoluprácích - třeba s Electroluxem, Košíkem, Simply Colou, ... Na všechny z nich jsem pyšná a vděčná, že s nimi můžu mít něco společného.
A co ten nový rok? Přála bych si, aby blog byl nově i o cestování. Obecně je to důležitá část mého života, snažím si v hlavě všechno ukládat a dělat si z těch zážitků takový příjemný obraz, protože to je jedna z věcí, kterou vám v životě opravdu nikdo nevezme. A věřím, že to baví i ostatní. 31. prosince jsme si koupili letenky na Nový Zéland a plánujeme cestu nejdál, kde jsem kdy byla. A samozřejmě mám spoustu dalších plánů a nápadů. Snad už konečně tenhle rok spustím úplně novou verzi blogu, budou se tu objevovat víc zdravějších, lehčích a zajímavějších receptů.
Vám přeji, ať se vám daří co nejlépe. Ať se vám splní sny - ať jsou jakékoliv.
Tereza
Ingredience:
