Macarons, francouzská klasika...

Už poměrně před dlouhou dobou přišla do Čech jakási makronková vlna, o makronkách se hodně píše, mluví a je to zkrátka módní trend.  Ač nejsem úplný milovník cukrovinek, je pravda, že jak tvrdí cuketka tady http://www.cuketka.cz/?p=2958, tak i můj gurmánský život se nadále dělí na období „před makronkami“ a po „makronkách“.  Líbí se mi jejich velikost, jen tak se z nich nepřesladíte, pokud zrovna nesníte celé balení. Jsou mi sympatické svou barevností a hlavně stovkami variací, v jakých se dají udělat. Pro mě jsou makronky takový top, co se jednou chci sama dobře naučit, zatím jsem ale ve stádiu ochutnávání.

Ochutnala jsem:

Makronky od Paul Bakery – nebyly špatné, ale některé trochu vysušené, ve standartních barvách za normální cenu – 199 Kč za asi 12 makronek, ale žádný velký „odvaz“ to nebyl. Když makronky u Paula, tak spíš doporučuju ty ve větší velikosti, vyzkoušenou mám hlavně čokoládovou. Jedna stojí tuším 59 Kč, ale je o moc lepší než ty malé, je nevysušená a je docela ucházející.

Makronky od Pierre Hermé – Pierre Hermé je skutečně král mezi velkovýrobci makronek, všechny se úplně rozplynuly na jazyku, kombinace byly neuvěřitelně vyladěné, barvy nádherné, kolečka na pohled krásná a chuť prostě božská, možná tomu dodal ještě fakt, že byly dovezené do Prahy přímo z Paříže. Bohužel to se podepsalo na ceně, když 4 kousky stály něco okolo 10 EUR. Na druhou stranu Pierre Hermé vytváří několik makronkových kolekcí ročně, udává trendy a jejich prodejny jsou prý neuvěřitelně krásné, a tak si určitě takovéhle ceny může dovolit, platíte za kvalitu a značku.

Makronky od Chez Lucie – zcela náhodou jsem na facebooku blogerky Chez Lucie objevila její nabídku 11 domácích makronek za cenu 200 Kč. To mě obrovsky potěšilo, protože jsem se bohužel nedostala na letošní Apetit piknik, a tudíž jsem její proslulé macarons zatím neměla šanci ochutnat. Mimo to, že Lucie je moc milá, její makronky jsou prostě skvělé. Lucie má můj respekt za to, jak její macarons jsou na povrchu úplně hladké, skvěle jí ladí kolečka s náplní, navíc chuť je neuvěřitelná, opravdu takhle dobré jsou! Můj favorit byl slané karamelové máslo a kozí sýr s lemon curd. Makronky s čokoládou byly jediné trošku tužší, ale možná chtěly nechat jen víc rozležet a nesníst je celé hned hodinu potom, co jsem si je vyzvedla. Navíc jsem dostala dvě levandulové zdarma, že prý se úplně nepovedly, nemůžu souhlasit, i ty byly perfektní. Pokud Lucie zase bude nabízet na blogu svoje makronky, neváhejte, a určitě ochutnejte.

Pokud byste se někdo chtěl pustit do výroby domácích makronek, můžu doporučit právě blog Chez Lucie, kde najdete plno variací a hezky popsané postupy. Je zkrátka expert a nejen na makronky... 

Testuju | Deník Dity P.

O Deníku Dity P. toho bylo napsáno už hodně, jenže Dita P. je moje srdeční záležitost. Milovala jsem její sloupek, když jako šéfredaktorka působila v Apetitu, potom jeden měsíc nadobro někam zmizela a já byla zklamaná, o co větší byla moje radost, když jsem jí náhodně objevila v Albert magazínu. Jakožto sběratel kuchařek jsem Deník Dity P. musela mít. Bylo zrovna před mými narozeninami a já dostala zákaz cokoli si kupovat. Nakonec jsem vydržela a dostala balíček hranatých tvarů, hned mi bylo jasné, co to bude!

Ale teď už ke kuchařce samotné…

Ditiny recepty obecně jsou mi sympatické hned z několika důvodů. Jedním z nich je, že si vystačíte s dostupnými surovinami. Nemusíte lítat po Praze a shánět kokosový olej a podobnou sortu podivných těžce využitelných surovin, kterou si koupíte kvůli jednomu receptu, a potom jí máte doma dalších rok. To samé platí o postupech. Žádné velké složitosti, ale výsledek je perfektní.

Osobně jsem vyzkoušela několik receptů – quiche, který si můžete vyzkoušet sami podle níže uvedeného receptu, byl úžasný. U čokoládového dortu jsem se trošku zapotila, ale to určitě nebylo způsobeno povahou receptu, jedinou objektivní vadu, kterou jsem v receptu našla, byla, že krému bylo zbytečně moc, tak na dva dorty. Nicméně konečný výsledek: lepší čokoládový dort jsem ještě v životě nejedla a to nejsem nějaký fanatický milovník čokolády... Veškeré postupy jsou jasně a hezky popsané, výsledná chuť neuvěřitelná! Je zřejmé, že všechny recepty jsou osvědčeny několikanásobným ochutnáváním, jsou prověřené a ne jen uměle narychlo vytvořené kvůli kuchařce.

Mezi recepty vtěsnala Dita P. svůj osobní příběh, jsou to historky z dětství, povídání o lásce a další sympatická vyprávění. Pro mě osobně je to něco, co dělá z obyčejné kuchařky něco silnějšího, něco, co se vás dotkne. Já jsem si Deník vzala do postele a přečetla ho jako knížku, od první stránky až do poslední. A udělali to tak všichni, co si kuchařku ode mě půjčili. Nad některými příběhy jsem se pousmála, chvílema jsem byla skoro dojatá a to Ditu P. osobně ani neznám. Palec nahoru za originalitu!  

Členění na jednotlivé kapitoly jak je např. „po babičce“, „piknik“, „z české hospody“ nebo „co jsem se naučila od Majka“ jsou příjemnou změnou oproti obvyklé struktuře českých kuchařek. Navíc na konci kuchařky najdete i rejstřík pokrmů podle abecedy, která vám ulehčí listováním a orientaci v knize.

Celý můj kladný dojem ještě podtrhává krásné grafické zpracování, skvělý foodstyling a fotky, u kterých má člověk pocit, že si okamžitě musí jít něco uvařit.

Je znát, že kuchařka je výsledkem dlouhé a obrovské práce, dovedu si představit týdny dřiny, obrovskou spoustu starostí, o které se nám čtenářům ani nezdá. Je vidět, že kuchařka je napsána s velkou láskou a opravdovou radostí. Konečný výsledek rozhodně stojí za to, o čemž svědčí fakt, že Deník Dity P. byl už jednou pro velký zájem dotisknut. Kdo bych chtěl ještě dojem z Deníku podtrhnout, nechť si koupí vyšívaný porcelán, který Dita P. připravila spolu s knihou, je krásný.

A teď slíbený recept na lotrinský quiche podle Dity P.:

Ingredience:

175 g hladké mouky

100 g studeného másla

1 žloutek

špetka soli

4 lžíce studené vody

Na náplň:

200 g slaniny v celku, nakrájené na kostičky

100 g gruyéru nebo ementálu

100 g zeleného chřestu

200 ml créme fraiche

200 ml smetany ke šlehání

3 vejce, prošlehaná

sůl a čerstvě namletý pepř

špetka nastrouhaného muškátového oříšku

1. Těsto na quiche nejradši připravuju v robotu. Dám do něj mouku, máslo, žloutek, sůl a 4 lžíce studené vody a krátce promixuju dlouhými ostrými noži. Směs pak připomíná drobenku. Nasypu ji na lehce pomoučněný vál a ručně spojím do těsta. Pracuju rychle a příliš těsto nehnětu, protože by pak bylo moc tuhé.

2. Předehřeju troubu na 200°C. těsto vyválím na pomoučněném válu dotenka. Namotám si ho na váleček, rozvinu ho do formy a prsty vtisknu. Přečnívající těsto ustříhnu nůžkami. Těsto propíchám vidličkou a dám ho na 10 minut chladit do lednice.

3. Na těsto položím kus pečícího papíru, vsypu na něj hrst suchých fazolí jako zátěž a dám do trouby. Peču 15 minut, pak sundám fazole a pečící papír a peču ještě 5 minut, až je povrch jemně zlatavý.

4. Mezitím si připravím náplň. Slaninu opékám asi minutu v pánvi, až se trochu vypeče. Vypečený tuk sliju a ještě chvilku opékám, aby slanina začala hnědnout. Vyndám ji na papírové utěrky, aby se odsál přebytečný tuk. Tři čtvrtiny sýru nakrájím na kostičky, zbytek nastrouhám. Sýr nakrájený na kostičky a slaninu nasypu na upečené těsto. Chřest povařím 3 - 5 minut v osolené vodě, pak ho zchladím ve studené vodě. 

5. V míse promíchám creme fraiche se smetanou a prošlehanými vejci. Ochutím solí, pepřem a muškátovým oříškem. Směsí přeliju slaninu a sýr ve formě, ozdobím chřestem a posypu nastrouhaným sýrem. Teplotu v troubě snížím na 190°C. Peču 25 minut, až náplň začne zlátnout. Než quiche vyndám z formy, nechám ho vychladnout. je dobrý teplý i studený. 

Křupavé tofu se sladkou chilli omáčkou

Poslední dobou jsem nějakou zvláštní shodou okolností jedla pořád maso, až jsem jednoho večera dostala hroznou chuť na TOFU. Tofu – sojový sýr, vhodný i pro vegany, asi netřeba dlouze představovat. V Asii hojně využívané, v našem prostředí sice opomíjené, ale v dnešní době ho koupíte už ve většině supermarketů. Stojím si za názorem, že i zapřísáhlému masožravci by chutnalo, když se dobře připraví. Jedním z mnoha receptů je křupavé tofu smažené v sezamové krustičce, podávané se sladkou chilli omáčkou. Mám ho ráda!

Ingredience pro dvě osoby:

300 g tofu

2 lžíce solamylu

Sojová omáčka a popř. rybí omáčka

Olej na smažení

Sezamová semínka

Rýže

Sweet chilli omáčka

Sojová omáčka

Pokud je tohle vaše první setkání s tofu, doporučovala bych pro začátek například tofu uzené nebo marinované, je už samo o sobě ochucené. Když máte tofu bez chuti – natural, nakrájejte si ho na plátky a 2 hodiny před smažením si každý plátek potřete směsí sojové a rybí omáčky, nechte namarinovat. Pokud si chcete hodně pochutnat, udělejte to samé i s uzeným nebo marinovaným tofu. Před smažením smíchejte solamyl a sezamová semínka, každý plátek ve směsi obalte a dobře oklepejte. Smažte ve větší vrstvě rozpáleného oleje, dokud nebudou mít plátky z obou stran hezkou krustičku.

Podávejte s rýží. Příprava je závislá na druhu rýže, který máte. Já většinou připravuju rýži v troubě spolu s 1 celou cibulí, peču spolu zakryté na nejvyšší výkon, dokud se všechna voda neodpaří. Dosáhnete hodně podobného efektu jako z rýžovaru.

Tofu před pojídáním namáčejte do sojové a sladké chilli omáčky. Sladkou chilli omáčku já osobně kupuju v mé oblíbené dejvické vietnamské prodejně, ale jednoho dne si rozhodně udělám do zásoby omáčku vlastní.

Třeba podle tohoto receptu, který vypadá skvělě:
http://adelineandlumiere.com/2012/02/29/homemade-sweet-chilli-sauce/

Ranní ovesná kaše s medem, jablky a skořicí

Sobotní snídaně si žádá něco dobrého. Pro mě je to ovesná kaše s medem, jablky a skořicí...

I když recept je každému vcelku jasný, dlouho jsem hledala ten správný poměr mléka a vloček tak, aby kaše byla tak akorát hustá.

Pro 2 osoby:

370 ml mléka
80 g jemných ovesných vloček
2 lžíce medu
půlka jablka nebo jiné oblíbené ovoce
skořice

Mléko nalijte do hrnce, přidejte vločky a na středním plamenu svařte, dokud kaše nezhoustne. Oslaďte medem a přidejte, co máte rádi - ořechy, lžíci jogurtu, maliny, broskve, rozinky, skořici, prostě co vás napadne...

Přátelská rada nakonec: hrnec i mističky hned odmočte, jinak už je nikdy neumyjete :)

Pizza Margherita

Máte rádi pizzu? Nemyslím tu s centimetrovým těstem a nejlevnější šunkou, kterou dostanete ve většině českých pizzerií. Já když chci být hodná a připsat si doma dobrý skutek, dělám své domácí těsto a potom ho pokladu tím, co má kdo nejraději. Na mém osobním žebříčku ale stejně vede Margherita, protože v jednoduchosti je síla. A kdo by si náhodou chtěl připomenout otřepanou historii této pizzy, tak má možnost… Neapolský výrobce pizzy byl v roce 1889 pozván do královského sídla a byl požádán, aby pro mladou královnu Markétu (Margheritu) Sovojskou připravil specialitu. Výrobce použil měkkou bílou mozzarellou, k ní přidal čerstvě natrhanou zelenou bazalku a červená rajčata. Vznikla tak pizza v barvě italské vlajky!

Recept je opravdu jednoduchý, zabere celkem asi hodinu času a dohromady vás samotné těsto vyjde ne na víc než 15 Kč. Buďte ale varováni, že jestli pizzu připravujete víc jak pro 2 osoby, určitě si těsto zadělejte hned z dvojité dávky. Místo mozzarelly a bazalky samosebou můžete použít libovolné suroviny…

Na 3 malé nebo na 2 pizzy regulérní velikosti, popř. na jeden plech budete potřebovat:

Na těsto:

300 g hladké mouky

Půl kostky droždí = 21 g

150 ml vlažné vody

4 lžíce olivového oleje

Špetka soli

Navrch:

2 balení mozzarely (á 125 g)

1 plechovka krájených rajčat

Pár lístků čerstvé bazalky

Sůl

Mouku si smíchejte v míse se solí, přidejte 4 lžíce olivového oleje a nakonec vlijte vlažnou vodu, ve které jste dobře rozmíchali droždí. Trochu si vše v míse promíchejte, a potom vysypte na pracovní plochu, těsto dobře hněťte a postupně zpracujte v kouli hladké konzistence. Tenthle proces trvá poměrně dlouho. Bochánek těsta dejte zpátky do mísy, přikryjte utěrkou a nechte na teplém místě 30 až 40 minut vykynout. Rajčata si se solí a trochou olivového oleje svařte v pánvi tak, aby nebyla moc vodnatá, můžete přidat i stroužek česneku nebo trochu dosladit. Potom už si jen z bochánku udělejte pizzy, zdatnějším stačí jen prsty a těsto roztáhnou na plechu, já osobně si vypomáhám válečkem a používám pečící papír. Těsto musí být opravdu tenké! Pokapejte olivovým olejem, dejte tenkou vrstvu rajčat a poklaďte mozzarellou. Pečte v troubě předehřáté na maximum, dokud nebudete mít okraje těsta zlatavé. Každá trouba peče jinak, ale v průměru by pečení nemělo zabrat víc jak 15 minut. Hotovou pizzu nakonec ozdobte lístky bazalky.

My jsme navíc Margheritu doplnili skleničkou bílého vína a salátem a byla z toho parádní večeře!