Foodlover je Tereza Boušková!

V životě jsou momenty, které vás uvnitř zasáhnout víc než jiné. Věřím, že některé z nich bych si měla uchovat ve vzpomínkách jen pro sebe, jiné mi úplně přirozeně nevadí s někým sdílet. Ta hranice mezi nimi je tenká a v poslední době se mi zdá, že se skoro stírá a víme toho o spoustě lidí ze sociálních sítí opravdu skoro všechno. Někdy si říkám, jestli už to vlastně není trochu moc, ale soudit se to neodvažuji ani nechci, protože každý máme tu svou hranici posunutou úplně jinde. Každopádně tak nějak uvnitř sebe vám chci dnes vyprávět o tom, jak vypadal den, kdy se ze mě stala Tereza Boušková. Je to zvláštní, jak celý život žijete s jedním jménem, a potom lusknutím prstu je z vás vlastně někdo jiný, resp. stejný, ale s úplně novým příjmením.

Tenhle článek berte jako inspiraci, bude delší než ty ostatní, nechci ho ale rozdělovat do několik kusů.  Není to žádná univerzální pravda o tom, jak má vypadat svatba. A pokud ta vaše má být jiná, je to tak správně. Pokud tady uvádím nějaká jména lidí nebo firem, které nám se svatbou pomohli, mají můj obdiv, za to, co dělají, protože to dělají s obrovským nadšením. 

Mám v životě to štěstí, že jsem od patnácti chodila s jedním a tím samým klukem. Mnohokrát jsem si představovala ten okamžik, až se budu vdávat. A potom už to všechno uteklo rychle, ale vlastně hezky rychle. Oba jsme se shodli na tom, že nechceme prožít ten den v nějakém anonymním prostředí, se kterým vlastně nemáme nic společného. Měli jsme jediné přání, a to, aby to byl pohodový den, kdy nebude nikdo nic řešit a budeme si ho užívat. Mnoho našich známých nás upozorňovalo na to, že svatba je vlastně stres, že si ten den člověk až tolik neužije, protože pořád něco musí řešit, uplyne to rychle, vždycky se něco pokazí, ... A my asi tím, že jsme na něj čekali dlouho a tím, že jsme byli už předem připravení na to, že nic na světě není dokonalé, jsme prostě byli tak klidní a uvolnění, že jsme to přenesli snad na všechny ostatní. Naši skvělí fotografové Zuzka s Martinem (Everbay) nám potom říkali, že to byla jedna z nejpohodovějších svateb, kterou kdy zažili. Což pro nás vlastně byla a je opravdu velká pocta. Jestli bych někomu měla totiž dát jen jedinou radu ohledně svatby, řekla bych mu, že už nikdy si nevzpomene, jestli v půlnoci došlo bílé víno, jestli jste měli málo teplou polévku a nebo jestli všichni příbuzní dostali výslužku. Budete si ale navždycky pamatovat tu atmosféru, která v ten den byla kolem vás.

Volba místa byla docela jasná, a to že, se vezmeme v Táboře. Tady jsme se totiž oba poznali a vyrostli jsme tu. Obřad jako takový jsme měli v městské parku. Tábor je nádherný město. Pokud jste tam ještě třeba nebyli, někdy tam určitě zajeďte. A tenhle park, to je taková jeho opomíjená stránka. Svateb se tam dělá pár za rok, ale prostě tak nějak je to naše srdcovka. Pro jistotu jsme museli pronajmout i přilehlou kapli, kdyby bylo ošklivý počasí, ale nakonec to vůbec nebylo třeba. Město Tábor k nám bylo vstřícné, mohli jsme si v parku připravit, co jsme chtěli. O všechno tam se postarala má skvělá kamarádka Monika, která byla 14 dní před porodem. Zvládla to s tím obrovským břichem naprosto neuvěřitelně.

Šicí stroj Lada je taková naše rodinná klasika. Dlouhou dobu ho měli moji rodiče v kuchyni. A tohle je jeho slavná chvilka. 

Prstýnky nám vyrobili kluci z Gravelli. Jsou betonové. Je zvláštní, kolik zájmu vyvolaly (v dobrém).

Moji rodiče mají sedm kilometrů od Tábora takovou menší zemědělskou usedlost (tedy v minulosti to byla usedlost, dnes už je z toho normální rodinný dům, zahrada, za kterou se pasou sousedovy krávy a stodola, kde bývaly stáje). Je to pro nás místo, kam se moc rádi vracíme a já jsem tu prožila dětství. A tak jsme si vybrali místo, které nás co nejvíc vystihuje. Moc děkujeme!



Svatbu jsme se rozhodli zorganizovat úplně sami. Nedovedli jsme si totiž představit, že do toho prosotoru, kde jsem vlastně doma, bude někdo nějak moc zasahovat a chtěli jsme si to prostě celé o trochu víc zasloužit. S odstupem času můžu říct, že to bylo dost věcí k zařizování, ale nic, co by se nedalo zvládnout. S Markem jsme si připadali, jak když organizujeme fesťák. Začali jsme už dva dny předem a pořád na zahradu přijížděla nějaká auta, měli jsme plán, odškrtávali a rozdělovali úkoly. Nejdřív přijelo šapito, potom nábytek, gastro vybavení, led, jídlo, ... A nás to vlastně hrozně bavilo. Pomohla nám spousta lidí, kamarádů, příbuzných, sami dva bysme to nikdy nezvládli.

Stodola sloužila léta jako garáž a skladiště všeho možného. My jsme se ji rozhodli využít jako centrální místo pro bar a taneční plochu. Asi 4 víkendy nám trvalo ji dát dohromady. Zapojili jsme prakticky celou rodinu, zasklili okna, vyklidili všechno harampádí, opravili podlahy, vymalovali. Můj děda Pavel na míru vyrobil paletový bar, který nikdo nemá to srdce zbourat a dost možná už tam bude napořád. Nakonec jsme zvelebili místo, které k nám patří, namísto toho, abychom za pronájem utráceli jinde. A z toho máme dobrý pocit.

Ke stodole jsme pro jistotu nechali postavit ještě velké šapitó. Nejdřív jsme se báli, že by mohlo pršet, tak aby se všichni měli kam schovat. Potom jsme ale pochopili, že stejně velký problém je ostré sluníčko. Vůbec počasí je něco, co si na svatbu neobjednáte a je to správně! My jsme měli obrovské štěstí. Den předem byla taková průtrž mračen, že když jsem u babičky na zahradě trhala kytky, zmokla jsem tak, že jsem ždímala i spodní kalhotky. A v sobotu ráno jsme se probudili a bylo nebe bez mráčku. Krásný svěží vzduch, příjemných 28 stupňů, prostě něco, co jsem si ani ve snu neodvažovala přát.

Nábytek jsme půjčili v jedné pražské půjčovně. Musím říct, že sehnat klasické jednoduché dřevěné židle, které se hodí na zahradu, je docela honička. Pokud tedy na celou svatbu nemáte neomezený rozpočet. Nakonec se to ale povedlo. Doprostřed jsme postavili jednu břízku, napůjčovali žárovkové osvětlení. Vůbec dekorace jsme použili dost jednoduché, hodně dřeva, šišky, přírodní papír, svíčky...

Svatební kytici mi uvázali v Praze ve Štěpánské ulici ve Floristino Kristino. Když mám chuť koupit si kytku, jdu tam. Nehrajou si na hipster květinářství, kde dáte za puget tisíc korun, a přesto všechno od nich má styl.  Do Tábora mi kytici dovezla moje kolegyně z práce. Kytky na stoly vypěstovala moje babička, která je na jaře vysadila práve kvůli mně. 

Co mě na tom celém hrozně hezky potěšilo, bylo to kouzlo malé vesnice. Žili jsme tady s rodiči od mých pěti let, všichni se tu znají. Pokaždé, když se někdo vdává nebo žení, postaví se mu slavnostní brána z jehličí. Všichni sousedi nám popřáli hodně štěstí, jedna rodina za zahradou chová krávy a koně. Je to rodina, co má šest synů, v sobotu ráno přišli a přehradili výběh tak, že se nám přímo za zahradou a stanem pásli koně a krávy. Oni se tam pasou dost často, ale občas jsou taky o hodně dál a vidíte jen takové malé tečky.

Jídlo! To samozřejmě bylo velké téma. Z principu mi vadí platit za špatný jídlo nebo za to, co si za zlomek ceny můžu udělat sama. A tak jsme přesvědčili naše přátele z krásného a našeho oblíbeného penzionu Zikmundov, pro který mám slabost. Takže za námi dorazili až do Tábora a zařídili jídlo a obsluhu pro 90 lidí. Normálně zajišťují svatby jen u sebe v penzionu, pro nás to udělali jen z kamarádství. Menu jsme nechali na nich, vůbec jsme jim do toho nijak nezasahovali, protože jim naprosto důvěřujeme.

Hned z počátku jsme se domluvili, že si nechceme na nic hrát. Že půjdeme cestou dobrých surovin a co nejjednodušších jídel, která patří k vesnici. A tak to bylo. Po příjezdu z obřadu a po celý večer byl nachytsaný stůl plný domácích klobásek, sýrů, koláčků, paštik, dobrého chleba, ... A až do noci pro nás griloval kuchař Pavel. Ochutnala jsem skoro všechno. Určitě můj úsudek ovlivňuje to, že jsem prostě měla hlad a celkově byla skvěle naladěná, takže mi to všechno přišlo něuvěřitelně dobrý. Ale vlastně jeden z ohlasů byl, že jídlo bylo opravdový zážitek. A za to jsem moc ráda. Na jídelní m lístku byl třeba hovězí roast beef, grilovaná vepřová žebra, kachna s omáčkou Hoisin, pstruh zauzený na grilu, grilovaný sýr, hovězí burgery, grilovaná rajčata, salát z červené řepy, grilovaná polenta, foccacia, brambory z popela, ...

Dort nám upekli v malé rodinné cukrárně v Táboře moccacafé (nikdo jí ale neřekne jinak než cukrárna "u vláčku"). Je to jeden z podnikatelských záměrů v Táboře, který mě baví. Poctiví cukráři, co dělají dobré zákusky, zmrzlinu a v jejich cukrárně jenom hodně těžko hledáte volné místo. Palec nahoru. Pokud mě poslechnete a vydáte se na návěštěvu Tábora, zajděte sem a dejte si zmrzlinu. Dokáže konkurovat pražským zmrzlinárnám.

A aby to byla správná zahradní party, patří k tomu bazén. Udělalo nám radost, že se v něm koupali (nejen děti). K tomu horkému letnému dni to prostě dobře ladilo. Večer nám zahrála kapela našeho příbuzného a v noci jsme povolali naše kamarády, kteří ve volném čase DJjují. A my protančili sřevíce až do rána.

A co říct nakonec. Asi jen to, že pokud chystáte svatbu, celé si to užijte. Nezáleží na tom, jestli je všechno perfektní a bez chyby. Pokud budete chtít nějakou chybu najít, vždycky ji najdete. Prostě si to udělejte, tak jak chcete. Pokud máte pocit, že se chcete vdát na zámku, udělejte to. A pokud se chcete naopak vydat do lesa jen s pár lidmi, nenechejte se zastavit. My jsme si to představovali takhle, udělali si takovou svatbu, aby nás bavila a ono to funguje. Pokud se bavíte vy, baví se i ostatní. Zní to jako klišé, ale nenechejte se tlačit do něčeho, co nejste vy.